Stát, Místo: Albánie, Maja Jezercës GPS Místa: 42.4420928N, 19.8128297E

Jak se sem dostat? Mnoha způsoby, ale nejlépe vlastním autem. My jsme sem dostopovali. Do Černé Hory i Albánie se dá také dojet vlakem (počítejte ale s minimálně jedním dnem cesty), nebo doletět Ryanairem či Wizzairem (letenky z okolních letišť začínají na pár stovkách). Zaparkovat se dá v černohorském Vusanje, případně se pak taxíkem dopravit do albánského Thethu, nebo trajektem do Valbonë. Popis trasy: Na vrchol vedou dvě cesty – jedna z Valbonë, druhá ze severu, od jezer Buni i Jezerce. Od nich jednoduše sledovat pěšinu směrem do Thethu, po cca dvou kilometrech odbočit doleva a po značené cestě až na vrchol. Pěšina je většinou dobře zřetelná, nicméně tam, kde není, je téměř nutné s sebou mít mapu nebo GPS.

TIP na cestu

ZobrazitKemp i Hotel: Ve vesničce Bogë se nachází fantastický kemp, kde se můžete ubytovat ve vlastním stanu, karavanu nebo v chatce či pokoji hotelového typu s vlastní koupelnou. Součástí kempu je market, restaurace či venkovní bazén. Cena pokoje od 260Kč/osoba/noc.

ZobrazitZájezd: Ceny poznávacích zájezdů do Albánie startují již na 10 000Kč.

ZobrazitZájezd: Letecké pobytové zájezdy v Albánii u moře startují již na 13 000Kč.

Je to klišé všech cestovatelských článků o Albánii, ale já to musím zmínit taky – Albánie zkrátka nemá v Česku dobrou pověst. Může za to zejména zmizení 3 českých studentů, o kterých se ani po několika letech stále nic neví. Albánie má ale hodně co nabídnout. Hlavně hory. Překrásné hory. „Největší evropská exotika,“ přezdívá se jí někdy. Ano, pokud hledáte exotiku, bezesporu ji tu najdete. S hledáním hor je to ale jednodušší.

My jsme zrovna byli na treku od Kománské přehrady do Černé Hory (o něm jindy), když jsme se nacházeli poblíž vrcholu celé měsíční cesty – hory Maja Jezerces. Tato vápencová královna je nejvyšší v celém pohoří Prokletije, měří 2649 m n. m. Jen o 70 m přitom není nejvyšší horou celého Balkánu – tím je Velký Korab na hranicích Makedonie a Albánie.

Den zahájíme nabíráním cca 5 litrů vody na osobu. Jednak proto, že je půlka srpna a přes den je tu ve 2000 m n. m. i přes 25 °C a jednak proto, že jsme ve vápencovém pohoří a tam, kde máme spát, prý není voda žádná. Trochu se děsíme ranní mlhy, ale ještě než se rozejdeme, na obloze už je jen azuro. Ideální den! Všude kolem nás se tyčí vertikální stěny. Některé z nich asi ani nikdo nikdy nevylezl. Mít tu s sebou patřičné vybavení, a hlavně dostatek zkušeností, bylo by to velké pokušení. Takhle si musíme nechat zajít chuť.

Spali jsme u salaše cca jedno sedlo a vertikální kilometr od známého turistického Thethu. Ještě než se ale dostaneme pod samotnou horu, musíme překonat pět set výškových metrů do bezejmenného sedla směrem k jezerům Buni i Jezerce. S šesti litry vody na zádech nic moc, ale nakonec jsme se tam vyškrábali. Sejít znova do 2000 m n. m. a zábava konečně začíná!

Shazujeme batohy, vytahujeme běžecké boty a vyrážíme. Slajdujeme po sněhových polích, přeskakujeme vápencové škrapy a kloužeme v kamenném traverzu, při tom všem navíc musíme dávat pozor, abychom neztratili špatně značenou cestu. Nakonec na to rezignujeme a běžíme po čuchu, i tak jsme ale ani ne za dvacet minut o dva kilometry a 200 výškových metrů dále v sedle přímo pod horou. Během čekání si už posté zkoumavě prohlížím naše vybavení. Znáte slogan „Fast and light“? My taky. Takže máme pro 6 lidí dva litry vody… a to je vlastně všechno.

O to více nepochopitelné pohledy na sebe můžeme házet se skupinou, kterou potkáváme v protisměru. Má snad 20 členů, všichni mají sedáky a helmy. Navzájem si o sobě asi myslíme, že jsme magoři, ale já se primárně snažím nespadnout při běhu na mixu ostrého vápence a jemného štěrku, protože by to před nimi vypadalo obzvlášť komicky.
 

 
Výstup ale není nijak zvlášť obtížný. Helmy se můžou hodit, zejména pokud je vás víc a vaši kamarádi jsou nešikovní, protože pak na vás snadno můžou pár kamenů shodit. My si nicméně věříme a helma by naši aktuální výbavu takřka zdvojnásobila, takže bohužel.

Cca 150 metrů pod vrcholem je jediné trochu těžší místo, ale za lezení bych jej pořád nepovažoval. Odtud už je to jen jedno kamenné pole a závěrečný hřebínek k vrcholu. S kamarády se samozřejmě hecujeme, kdo bude u vrcholového kříže první. S tepovkou hodně blízkou té maximální se nakonec s členitým terénem vyrovnám nejlíp a vyhrávám!

Výhledy jsou neskutečné. Už se začínají tvořit mraky, ale na všechny strany nevidíme nic než hory. Skromně usuzujeme, že je to takový mix Julských Alp a Dolomit. Na vrcholu se kousek od kříže fotogenicky tyčí albánská vlajka. Udělat pár fotek, zapsat se do vrcholové knihy, kde je odhadem třetina až půlka lidí Čechů, a užít si cestu dolů.

Protože milujeme bláznivé seběhy, musíme si dávat větší pozor. Riziko shození kamene je nepoměrně větší, proto vyrážíme až několik minut po sobě. Čekání v sedle by se mohlo zdát jako nuda, ale může vůbec pohled na hory někdy omrzet?

Ani při finální cestě k batohům si nikdo kupodivu nezvrtl kotník, tak můžeme den zakončit právě u jezer Bani i Jezerce. Koupání by bylo krásné, ale vody je tak málo, že je to skoro nemožné. Voda na pití tu není už vůbec, jsme vděční za naši ranní zátěž. I tak na vymytí ešusů zbyde jen tráva.